Když se poprvé objevila pandemie COVID-19, zdálo se, že nadešel den zúčtování pro příliš zadlužené firmy. Odborníci a tvůrci politik už léta varovali před nebezpečným hromaděním dluhu „nefinančních podniků“, tedy těch, které nepůsobí v oblasti financí, pojišťovnictví nebo správy majetku.
Podle zprávy OECD z roku 2019 se dluh nefinančního sektoru v desetiletí po krizi v letech 2008 – 2009 globálně zdvojnásobil. Devastace způsobená globální pandemií by určitě stačila na to, aby splaskla tato obrovská bublina a spustila se vlna krachů společností a globální finanční systém by byl vystaven riziku další velké krize. Nicméně, i když došlo v roce 2020 ke krachu firem po celém světě, dlouho očekávaný kolaps trhu s podnikovými dluhy se nestal skutečností. Alespoň zatím ne. Je to díky vládním zásahům, zejména bezprecedentním krokem centrálních bank, jejichž cílem je udržovat nízké úrokové sazby podnikových dluhopisů přímým nákupem.
Tyto agresivní opatření mohly pomoci odvrátit katastrofu v podobě firemního dluhu, ale za vysokou cenu. V roce 2020 dosáhla globální emise podnikových dluhů rekordní maxima, což vyvolalo obavy, že centrální banky pouze oddálily to, co musí nastat.
Zdá se, že tato opatření přispívají k „zotavení se z pandemie ve tvaru písmene K“, neboť velké korporace ožívají a jejich menší konkurence neustále klesá. Je to tak proto, že nákupy centrálních bank byly výrazně zkresleny směrem k dluhu na investiční úrovni, který vydávají velké společnosti s robustnějšími rozvahou. To znamená, že korporátní giganti si půjčují obrovské sumy za rekordně nízké náklady, zatímco jejich menší protějšky se usilovně snaží získat prostředky, jen aby dokázali přežít pandemii. S takovými pravidly se zdá být téměř jisté, že v post-COVID světě dojde ke zvýšení podnikové koncentrace, protože obři pohltí více malých hráčů.
